Měl jste někdy vysloveně negatitvní zkušenost s médii?

S médii ne, s Stb jo. (smích) Já si myslím, že média, zaplať pánbůh, fungují tak, jak mají. Tak třeba ty bulváry, naštěstí já s nimi nemám problém, protože to dělám jen pro okruh našich spřízněnců. Nejsme na očích tolik a to mě samozřejmě těší, protože kdyby se mi někdo rejpal do soukromí... I kdyby asi nic neobjevil, a možná právě proto se nerejpe, takže jsme v klidu. Já naopak média obdivuji. Naše zkušenost z bolševika je taková, že se nic nesmělo vědět a já jsem proto z dnešních médií nadšený. Ono, i když mě to někdy otravuje, to na druhou stranu jo. Ale zase jsem rád, že si to můžu přečíst i když mě to otravuje. (smích) Jenže je jenom na mě, nebo na těch lidech, jestli si to chtěj číst nebo ne. Ale že se píše téměř o všem, tak to je absolutně v pořádku. To je senzace, to se raduji.

Takže to znamená, že nikdo neodhalí, že jste úžasný bohém a podobné věci?

Bývávalo. Je fakt, že deset let v našem bytě na Štrosmajeráku byl takový nepřetržitý mejdan, ale to už teď nejde, že jo. Prostě to jde do určitý chvíle, kdy se to zlomí a člověk holt si řekne, že nedá nic dělat, že chce radši hrát a něco dělat a věnovat se rodině. To nemůže nějaký zhroucený typ, který by se furt neustále radoval ze života ve smyslu toho nějakého ejchuchu, alkohol, ženy a já nevím co všechno. To prostě nejde. U mě to lehce bývávalo, ale nikdy to nebylo tak dramatický. Je lepší být na jevišti intenzivní a pak v tom soukromí už být v klidu. (smích)

Ano, to se o vás píše, že stále neztrácí chuť a elán do vystupování. Je to pravda a nebo už občas vysloveně ztrácíte sílu?

(smích) Kdybyste někdy přišel do šatny před koncertem, tak možná byste se divil, jestli vůbec ten soubor je schopný vylézt na jeviště. (smích) Ale když už tam vylezeme, tak už to nějak, většinou... Jakoby oheň vzplane, jo. Takže já doufám, že se bude dařit dál. No, někdy je to složitý, to uznávám. V mým věku a vzhledem k mým chorobám, to prostě někdy jednoduché není. Ale člověk je tu od toho, aby se stále překonával, nějakým způsobem. Byť takovýmhle, jakoby úsměvným. Já se snažím za sebe a myslím si, že muzikanti kolem se snaží stejným způsobem.

Potom tedy máte nějaký svůj obraz sebe sama, který se snažíte naplňovat?

Ne, to nemám, myslím, že každý normální člověk se snaží dělat, to co si vymyslí, nebo co si vypředstavuje. A já patřím k těm šťastnějším, protože jsem si přál, abych se muzikou mohl jednou živit, abych jí mohl dělat na plný pecky. To se mi daří už asi čtyřicet let, od sedmnácti a s kapelou dokonce už třicet let. Takže kdo by mohl v tuto chvíli být šťastnější než já, když se mi to, co jsem si představoval naplňuje. Zaplať pánbůh.

S tím souvisí má další otázka. Říká se, že každý umělec má překročit svůj stín. Daří se vám to?

Překročit stín... Já tomu nerozumím. Ne, já to, samozřejmě chápu, ale říkám, že nerozumím tomu překročit svůj stín. Člověk neustále jde směrem ke slunci, za svým snem. (smích) 

Co je tedy vaším největším hudebním snem, který by jste chtěl dosáhnout?

No sen, no. Já bych chtěl dosáhnout toho, aby jsme s kapelou hráli, co nejdéle to půjde. Já jsem kdysi, jako takový post teenager, obdivoval ty bluesmany, kteří už byly pro nás v té době starci. Tehdy jsem si říkal, kdyby se mi tak zadařilo být takovýhle stárnoucí muzikant jako oni. Muzikant, co ještě pořád může hrát, pořád udrží tu kytaru, ještě ten hlas jakž takž zazní, něco má mysli, umí to sdělit a lidi ho budou přijímat. Tak to by bylo skvělý, to je taková ta moje hranice, kam směřuji.

A máte také nějakou hudební hranici, ke které by jste dojít nechtěl?

Úplně, takhle razantně, nemám. Samozřejmě jsem udělal zkušenost, že jsem hrál asi rok a něco s Orchestrem Karla Duby. Byla to taková estráda a za ten rok jsem pochopil, že tudy pro mě cesta nevede. Taková ta vulgární pop music, dělaná jen pro to, aby se líbila davům, mě nebere. Přece jenom si myslím, že rád něco poslouchám, mám rád určitý okruh lidí, literaturu, básníky. Klidně si popovídám s lidmi v hospodě a to je pak obsahem toho, co pak děláme v muzice. To znamená, že to není hudba pro nějaký masy, že to je hudba pro lidi, kteří trošku víc přemýšlí a mají rádi trošku ty složitosti života i v hudbě. To se snažíme dělat a snad se nám to tak nějak i daří.