Nepohodlné případy, podivná řešení

Zákaz interrupce u znásilněných žen

Smutný příklad tuposti úředního šimla v úřední praxi je zaznamenán z korespondence ústecké OSK. Ministerstvu vnitra a ministerstvu spravedlnosti byl zaslán 16. 8. 1945  dopis, jehož koncept byl schválen pod č. jednacím 4485/45 dne 4. srpna 1945. Text je strojopisně napsán sice jenom šesti řádcích, ale je dostatečně výmluvný: „Z hlášení sborů národní bezpečnosti je patrno, že dosud neskončilo znásilňování žen, zejména na venkově. Znásilněné ženy dochází k okresní správní komisi a dožadují se povolení k zákroku proti těhotenství. Okresní správní komise žádá o úpravu tohoto problému, ježto nelze připustiti, aby znásilněné ženy nesly celý život následky zločinu na nich spáchanému a tak její situaci ještě zhoršovaly.“ Ministerstvo spravedlnosti 31. srpna 1945 odepsalo, že přípis postoupilo ministerstvu vnitra s poukazem na již dříve zaujaté stanovisko. Odpověď byla alibistická, nic neříkající, zato ministerstvo vnitra odepsalo 12. září 1945 ústecké OSK. V dopisu po sedmi strojopisných úředních řádkách o ničem, byla nakonec jasně napsána  jediná věta: „Nelze tedy ani v případech znásilnění dávati úřední povolení k přerušení těhotenství.“ Na odpovědi bylo rukou připsáno doslova: „vzato na vědomí.uložiti.“ 

Návrat zajatců z ciziny jako problém

Jedním z neřešitelných problémů války bylo, co s německými zajatci, kteří jsou zeSudet. Pokud skončili v zajetí na území ČSR, vrátili se ke svým rodinám a společně s nimi byli odsunuti. Pokud se ale německý voják ocitl na konci války v ČSR, své bydliště měl v místě, kam se nemohl vrátit, situace byla úplně jiná. Jako v případě bývalého německého vojáka Ericha Borriese. Na papíru s hlavičkou Úřad národní bezpečnosti v Ústí n. L. byla podána zpráva ústecké vyšetřující komisi, že 4. června 1945 byl zatčen národním výborem v Krásném Březně Erich Borries (1922) z Východního Pruska. Od 13. května do 4. června 1945 se Borries zdržoval v obci Černá čp. 60, pošta Mokrá na Ústecku. Pracoval u rolnice Elfriedy Höhneové. Byl zadržen v okamžiku, kdy přijel do Ústí, aby se na úřadech zeptal co musí udělat, aby mohl v Čechách zůstat. Jeho vojenský příběh zaznamenaný ve výslechu obviněného z 8. dubna 1946: „Jsem říšsko – německý státní příslušník. Dne 1. 10. 1940  narukoval jsem k dělostřeleckému pluku 161 v Insterburgu a odtud jsem byl přidělen dělostřeleckému pluku 1545 Volksgrenadier division v Insterburgu. V roce 1943 byl pluk nasazen na ruské frontě. V měsíci lednu 1944 byl jsem raněn a léčil jsem se v lazaretě Bad Schmiedebergu. Po uzdravení jsem nastoupil opět k dělostřeleckému pluku 1545 v Drážďanech, odkud můj druhý oddíl ustupoval až do Boru u České Lípy, kde jsme zanechali veškerou výzbroj a rozešli jsme se k domovům. Já jsem šel pěšky až do Černé, kde jsem chtěl zůstat na práci, jelikož přes Východní Prusko se převalila fronta a já jsem neměl žádných zpráv o rodičích.“ Co se s tímto bývalým německým vojákem dělo dál, není jasné. Tyto případy ovšem končily zpravidla jediným způsobem – internací v lágru a odsunem do Němec…